Ořešín

Zachování magické zahrady
Parcela ve vesničce za kopcem u Brna si nasbírala patinu dávných časů. Příroda si začala dobývat zpátky, co kdysi člověk vybudoval. Jak v okolí rostou moderní, civilizované vilky s pěstovanými předzahrádkami, parcela na ulici Jasná, číslo 18, se jeví čím dál tím víc jako magická zahrada, relikt z jiné doby, z jiného světa. I když ji čeká osudová proměna, právě proto je třeba onen génius loci vycítit, pochopit a možná dokonce i zesílit, a to nikoliv upadnutím do nostalgie, ale naopak řečí současné architektury.

Struktura a funkce
Na dané stavební ploše definujeme čtyři části, uspořádané okolo nepravidelné centrální zóny. Dvě části jsou vyřezané směrem dolu, jako negativy do krajiny. První takový výřez tvoří napojení na ulici s příjezdem do garáže a hlavním vchodem. Druhý tvoří napojení na zahradu s prostorem před obývácí zónou a kuchyní. Zbývající dvě části jsou posunuty nahoru, takže vyčnívají jako abstraktní geometrické objemy z uměle vytvořeného kopečku, který dům jinak zakrývá a spojuje s přírodním terénem. Ve větším z těchto horních objemů jsou umístěny ložnice a pokoje s koupelnou, v menším je pracovna, respektive hostovský pokoj. Propojující sekvence ve tvaru nepravidelného kříže vede od vchodu kolem pracovny a prosvětlené vnitřní zahrady do hlavní obývací části s kuchyní a jídelnou. Odtud tato zóna navazuje úplně prosklenou fasádou na velkou zahradu a naproti na chodbu do technických místností a do spacího traktu nahoře. Přesto, že má charakter zeleně přerostlé polojeskyně, tak do tohoto prostoru padá světlo ze čtyř směrů, což značně mění jeho charakter v průběhu dne i ročních období.

Překonání architektury
Dům Nekula se nejeví jako tradiční, izolovaný objekt na zelené louce. Prostory splývají s krajinou, která je volně obehrává. Sem tam se objevují nad povrchem malé objekty, jako pavilony, sem tam jen zeď nebo okno. Tradiční hranice mezi architekturou a zahradou mizí a ze samotné architektury zbývají jen čisté, abstraktní trosky, vzpomínky na jednotlivé funkce: tu dveře, tam okno, zeď, střecha… To vše se pozvolna rozkládá jako skála v moři, omývaná vlnami. Stavba a příroda splývají, jejich dávná hranice se ztrácí. Bujná vegetace kontrastuje svou až rokokovitou hravostí s chladnou architektonickou geometrií. Je to pokus o oproštění architektury od některých zátěží minulosti a poetické i faktické propojení člověka s přírodou.